Spiritualitu prožíváme všichni. Zrcadlí se v ní naše hodnoty, otázky po smyslu života, otázky spojené se strachem, s nadějí, se smrtí, se zdravím.

– Tomáš Mlýnek, kaplan ÚVN

…projevem úcty k nemocnému člověku je i služba přítomností, neuspěchaný dar vzájemného času, rozhovoru, naslouchání a dokonce i ticha…být nablízku těm, co něco bolí, od toho jsme my kaplani na světě”

– Pavel Ruml, nemocniční kaplan VFN a bývalý předseda ANK

Je známo, že vztah českého člověka k tradicím a ukotveným formám náboženství je rozpačitý a spíš nedůvěřivý. To ovšem vůbec neznamená, že by náš život postrádal duchovní stránku. Duchovní život, nebo-li spiritualita, se týká každého z nás. Jedná se o podstatnou, ba dokonce integrující složku osobnosti, která se projevuje jednoduše tím, co považuji v životě za posvátné.

To, jak vnímám a svým jednáním odpovídám na to, co považuji za posvátné, to můžeme nazvat spiritualitou. V mezních situacích jako je nemoc či velká ztráta se právě tato rovina dostává zřetelně ke slovu. Je přirozené, že ve chvíli vytržení z běžného životního koloběhu a také v situaci ohrožení si znovu (nebo poprvé) klademe základní životní otázky, hledáme orientaci v nastalé situaci a potřebujeme objevit smysl v tom všem, co se děje. 

Spirituální péče (doprovázení) vytváří prostor pro takové hledání prostřednictvím důvěry, blízkosti a porozumění, které kaplani nabízejí. 

Každý z nás má někam „namířeno“.

Každý má své „hodnoty“.

Každý z nás vnímá, že nás v životě cosi přesahuje – tušíme, že život otevírá prostor pro „posvátno“. 

 To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila
 – evangelium podle Jana