Nemocniční duchovní péče není určená věřícím!

 Zpravodaj Pražské arcidiecéze 5/2010 (str. 5)

Tímto provokativním titulkem obvykle zahajuji školení zdravotnického personálu na téma spirituální potřeby člověka a jejich naplňování v průběhu hospitalizace. Mám ovšem na mysli duchovní péči v širším významu toho slova. Jak se k ní však dostat?

Nejsnadnější cesta je, když o ni pacient sám požádá, nejlépe rovnou při příjmu do zdravotnického zařízení. Někdy to nedovoluje stav, který je natolik kritický, že pacient nekomunikuje anebo je plně orientován jen na zbavení se akutních obtíží. Jindy je to z důvodu, že pacient se domnívá, že zákrok bude banální a pobyt v nemocnici minimální, takže to nestojí za to, aby byl kontaktován duchovním. Z těchto a některých dalších příčin se stává, že mu později už není znovu služba duchovního nabídnuta, protože v jeho zdravotnické dokumentaci je zaznamenáno, že neměl o duchovní péči zájem.

Pacient se stává vstupem do nemocnice ne-mocným, či-li tím, kdo nemá moc nad svou chorobou ani nad zařízením, v němž je léčen, a je naopak vydán moci těch, kdo mají za úkol o něj pečovat. Také naše zdravotnictví se snaží přecházet od paternalistického způsobu zacházení s pacientem k partnerskému modelu. V praxi to však vypadá často tak, že je pacient zavalen informacemi, kterým nemůže rozumět bez hlubšího odborného vzdělání. Ovšem ani medicínsky vzdělaní pacienti na tom nejsou lépe, když se mají spolurozhodovat v emočně vypjatých situacích o krocích, které se úzce dotýkají právě jich samotných. Při hospitalizaci se všichni ocitáme mimo bezpečné a známé prostředí svých domovů. Jsme mimo okruh svých blízkých a přátel, třebaže nás navštěvují. Zároveň býváme vyrváni ze svých obvyklých činností a místo nich se začnou vynořovat otázky: Co se bude se mnou dít? Jak dlouho to bude trvat? Vrátí se vše do původního stavu? Jak změny způsobené úrazem či nemocí přijme mé okolí? Jaký to vše má smysl? Umřu? A co nastane po smrti?

Z nastíněných otázek je patrné, že se vůbec netýkají jen věřících, ale napadají při závažných hospitalizacích takřka každého. Při hledání odpovědí na ně si nevystačíme pouze s náboženským servisem, ale musíme vstupovat do náročného, velmi individuálního dialogu. Vést by jej měli osobnostně a odborně připravení průvodci z řad nemocničních duchovních, kterými mohou být kněží, ale může se jednat také o duchovní nekatolických církví nebo o neordinované laiky napříč církvemi. Tito nemocniční kaplani se časem mohou stát pro zdravotníky důvěryhodnými partnery při řešení eticky náročných situací.

 

Mgr. Jaromír Odrobiňák, jáhen, terapeut a pracovník v sociálních službách