Co dělá nemocniční kaplan?

Psychologie dnes 3/2011 (str.60-61

Od 1. října 2010 obsahuje oficiální Katalog prací novou profesi: kaplan. Povolání vykonává duchovní, který poskytuje spirituální péči v širším slova významu. Co vlastně dělá kaplan v nemocnici a čím se liší jeho kompetence, řekněme, od psychoterapeutů?

Na první pohled by se mohlo zdát, že nemocniční kaplan poskytuje duchovní péči věřícím pacientům. Skutečnost je však složitější. „Když superviduji práci jiných psychoterapeutů, zjišťuji téměř pravidelně, že věnují jen malou, nebo vůbec žádnou, pozornost tomu, jak jejich pacienti vnímají svět. To má několik příčin; jednou z nich však je falešná představa, že když se pacient sám nepovažuje za nábožensky založeného, protože nevěří v Boha a není členem žádné církve, pak prostě žádné náboženství nevyznává a není třeba se tím dále zabývat. Ve skutečnosti však každý má určitý soubor představ a jistot o povaze tohoto světa, ať už se k nim otevřeně hlásí nebo ne,“ říká americký psychiatr M. Scott Peck. Závažná nemoc, strach ze smrti či dlouhodobá hospitalizace jsou situace, v nichž aspekty duchovního života vystupují do popředí.

V nemocnici i v léčebně

Podívejme se tedy, jak vypadá praktická podoba působení kaplana v nemocnici. V zahraničí, například ve Velké Británii, je obvyklé, že specifická příprava a členství ve specializovaných asociacích dělí nemocniční kaplany na ty, kteří se věnují somatickým pacientům, a na ty, kteří se věnují psychiatrickým pacientům. Srovnejme tedy rozdíly v jejich činnosti na příkladu jedné somatické nemocnice a jedné psychiatrické léčebny v tuzemsku.
Ve Fakultní nemocnici Na Bulovce je zavedena služba nemocničního kaplana od roku 2008, ačkoli pravidelné katolické bohoslužby se v ní konají už od devadesátých let. Nemocniční kaplan má zde své sídlo a jeho služba je propagována jak formou letáků, tak na internetových stránkách. Nemocniční personál je o jeho poslání průběžně informován v rámci celoživotního vzdělávání. Pacienti si jej mohou osobně nebo telefonicky, případně prostřednictvím svých příbuzných a přátel, objednat sami, anebo tak v indikovaných případech učiní ošetřující lékař či sestra.

Péče nemocničních kaplanů se soustředí zvláště na oddělení s dlouhodobými pobyty nebo na pacienty se závažnými diagnózami, které zásadním způsobem mění délku a kvalitu života (např. klinika radioterapie, centrum léčby bolesti a oddělení následné péče). Tématem rozhovoru je pak často strach ze smrti, potřeba odpuštění, pochopení smyslu dané situace, hledání povzbuzení, které může v kontextu bio-psycho-socio-spirituálního modelu člověka vyústit v holistní uzdravení a lepší spolupráci pacienta s těmi, kdo o něj pečují. Výjimkou nejsou žádosti o modlitbu, a tak se nadále konají v areálu nemocnice jednou za čtrnáct dní mše svaté.
V Psychiatrické léčebně Bohnice je služba nemocničních kaplanů institucionalizována od roku 2009, ale jednotliví duchovní z okolních farností navázali spolupráci s některými pavilony záhy po změně politického režimu v listopadu 1989. Pravidelné bohoslužby se zde konají od roku 1993, kdy byla dokončená rekonstrukce ústavního kostela. V současnosti jsou v něm každý týden zastoupeny bohoslužby jak katolické, tak evangelické i husitské. K dalším pravidelným programům v kostele patří příležitost k společnému setkání nad duchovními texty nebo k osobnímu rozhovoru a každý měsíc se koná také přednáška někoho z členů týmu spirituální péče, ve které se snaží srozumitelným způsobem přiblížit něco z posvátného prostoru nebo času. Spirituální péče se v léčebně zdaleka nesoustředí jen do kostela a ani v něm se nejedná výhradně o tradiční náboženské rituály. Již od roku 1992 vede ve věži ústavního kostela, upravené na terapeutickou místnost, psychiatr Prokop Remeš týden co týden tři skupiny hagioterapie, které vracejí pacientům se závislostmi do jejich života hodnotové systémy.

Do pavilonů, kde se nacházejí pacienti s režimovou nebo nařízenou léčbou, docházejí členové týmu spirituální péče a nabízejí skupinové nebo individuální setkání přímo na místě. Někdy se jedná o vnášení naděje z vnějšího světa, jindy tato sezení napomáhají pacientům k získání náhledu na sebe samé. K individuálním konzultacím bývá nemocniční kaplan povoláván také na uzavřená oddělení příjmových pavilonů. Nejčastěji je to ve chvíli, kdy pacient je zahlcen množstvím religiózních impulsů ze svého vnitřního světa a potřebuje se v něm zorientovat. Naopak nedostatek podnětů a sklon k depresivitě prožívají někteří pacienti v geriatrických pavilonech a na odděleních s chronickými pacienty. Pro mnohé z nich se při spirituální péči sekundárně jedná také o stimulaci paměti a rozvíjení zachovaných kognitivních funkcí.
Z výše uvedených důvodů mají členové týmu spirituální péče nejen zkušenosti pastorační, ale zároveň se jedná o absolventy psychoterapeutických výcviků. Ačkoli poskytují spirituální péči a nesnaží se o psychoterapii sui generis, musí být dostatečně osobnostně zralí, a proto je kladen důraz na to, aby prošli sebezkušenostním výcvikem. Zároveň potřebují být elementárně orientování v psychopatologii, aby dokázali při poskytování spirituální péče volit adekvátní způsob pomáhání. Průběžná vzájemná intervize i jednorázová společná supervizní setkání s ředitelem léčebny psychiatrem Martinem Hollým patří dnes už k samozřejmé součásti jejich práce.

Kaplan a psychoterapeut

Duchovní péči, jíž poskytuje nemocniční kaplan, můžeme spolu s T. Moorem popsat následovně: „Jejím smyslem není odstranit ze života problémy, ale dát normálnímu, běžnému životu hloubku a hodnotu, které jsou plodem duchovnosti. Do jisté míry je to mnohem větší výzva než v případě psychoterapie, protože péče o duši se musí zabývat kultivaci výrazově bohatého a smysluplného života, jak doma, tak i ve společnosti.“
Nemocniční kaplan si má být vědom, že i takto široké pojetí duchovní péče se přesto liší od psychoterapie. Některé rozdíly mezi tím, co poskytuje nemocniční kaplan a co psychoterapeut, zachytil teolog H. Küng: „Kompetence psychoanalytika zůstává omezena na skutečnost psychična. Psychoanalýza je sice schopna odstranit neurotické pocity viny, nemůže však zbavit reálné viny. Dokáže odstraňovat psychosomatické nemoci, ne však odpovídat na poslední otázky, týkající se smyslu a nesmyslnosti, života a umírání. Jejím cílem je přivádět k uvědomování, nikoli odpouštět, má léčit, nikoli přinášet spásu.“

Tím není řečeno, že duchovní péče a psychoterapie stojí vůči sobě v nepřátelském opozitu. Naopak, nemocniční kaplan předpokládá, že také psychoterapeut se dotýká spirituality klienta, ale že při tom bude respektovat přístupy, které stanovil I. D. Yalom: „Neumím si představit, že bych se mohl snažit podkopat jakýkoli systém přesvědčení, který člověku dobře slouží, byť by to byl systém, který mně osobně připadá zcela fantaskní. Když tedy mou pomoc vyhledají osoby s náboženskou vírou, nikdy nezpochybňuji jádro jejich přesvědčení, které je často provází od útlého dětství. Naopak, často hledám způsoby, jak jejich víru podpořit.“
Výčet cílů, kde se stýká duchovní péče s psychoterapií, sumarizoval psycholog Pavel Říčan: „Cíle náboženství jako spása, účast na Božské podstatě nebo na Božím království, osvícení a pokoj s Bohem se jeví jako cíle intrapsychické, tedy vnitřní pokoj, harmonie, sebepoznání – a tyto cíle jsou velmi blízké cílům, jež sleduje psychoterapie.“

Vedle odborných znalostí patří ke kompetencím nemocničního kaplana rovněž schopnost reflexe a sebereflexe, kterou získává formou specializované přípravy a výcviku. Vlastní zakořenění nemocničních kaplanů v křesťanských církvích a společnostech jim poskytuje zázemí, nikoli pověření k jakékoli formě primární evangelizace v nemocnicích.

Literatura:
Peck M.S. Nevyšlapanou cestou. Praha: Odeon, 1993: 149.
Moore T. Kniha o duši. Praha: Portál, 1997: 24.
Küng H. Freud a budoucnost náboženství: Praha: Vyšehrad, 2010: 82
Yalom I.D. Pohled do slunce. Praha: Portál, 2008. 139.
Říčan P. Psychologie náboženství. Praha: Portál, 2002: 308.
Grün A. Dimenze víry. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006: 21.
Odrobiňák J. Spirituální péče v nemocnicích. In Universum 3/2010: 5.
Odrobiňák J. Skylla a Charybda nemocničního kaplanství. In Perspektivy 2/2011: 1.
Odrobiňák J. Spirituální péče a psychoterapie. In Psychiatrie pro praxi 3/2010: 127-129.

Jaromír Odrobiňák (1966)
Autor je teolog, terapeut a pracovník v sociálních službách, který koordinuje poskytování spirituální péče v PL Bohnice a pracuje jako nemocniční kaplan ve FN Na Bulovce. Působí rovněž jako lektor a supervizor v oblasti krizové intervence.

Zdroj: http://www.portal.cz/casopisy/pd/obsahy/-psychologie-dnes-3-2011/43716/