Spirituální péče o nemocné: hledání pravého jádra

Stromy tu patří k vzácným druhům. Jedinečný je i zdejší kostel sv. Václava – jehož přenosné varhany zněly na mši celebrované Janem Pavlem II. A mimořádnou pověst má i spirituální péče, kterou pacientům pražské Psychiatrické léčebny Bohnice nabízí specializovaný tým pod vedením zdejšího kaplana, jáhna a psychoterapeuta Jaromíra Odrobiňáka.

A nejen jim – tým, jejž tvoří duchovní katolické, evangelické či husitské církve, rabín i laičtí spolupracovníci a dobrovolníci, je k dispozici také pro blízké pacientů. „Pro zaměstnance léčebny zase pořádáme přednášky o naší činnosti, aby jí lépe porozuměli a zároveň abychom jim usnadnili kontakt, když o spirituální péči projeví zájem pacient z jejich oddělení,“ doplňuje Jaromír Odrobiňák. Nejde jen o vysluhování svátostí, vždyť péče zdaleka není adresovaná jen věřícím. „Jako jáhen samozřejmě mohu klientovi přinést eucharistii a díky duchovním, kteří s námi spolupracují, zprostředkuji i svátost smíření nebo pomazání nemocných. Spíš se ale stává, že hospitalizovaní u sebe narážejí na nějaké duchovní téma a potřebují je probrat či mě k nim přivolá někdo z personálu s tím, že nějaké náboženské téma zmiňovali,“ vysvětluje kaplan. A ještě s dalšími klienty se pak vídá při tzv. ranních komunitách nebo na pravidelných terapeutických „skupinách“ – jako u těch, kdo se v Bohnicích léčí ze závislosti.

Víra a rozum v rovnováze.

Má duchovní služba v psychiatrické léčebně svá specifika? „V psychiatrických ústavech je zajištěná pozornost psychiatrů, psychologů a psychoterapeutů, a proto nemocniční kaplan nemusí suplovat jejich práci, ale může se naplno věnovat vlastní spirituální péči,“ zamýšlí se Jaromír Odrobiňák. Individuální konzultace s kaplanem se sice s psychoterapií v lecčems stýká, ale už to, že kaplan přichází jako duchovní osoba, předurčuje téma i mantinely setkání. „Pokud ovšem klient neprojeví zájem, křesťanské momenty do rozhovoru nevnáším,“ zdůrazňuje Jaromír Odrobiňák. Úkolem spirituální péče není ani vymlouvat pacientům jejich stavy, třeba slyší-li hlasy či trpí-li paranoiou. „Spíše se je snažíme podpořit v dialogu a postupně získat jejich důvěru, takže se pak dokáží otevřít i ve věcech, které by do terapie zatím nedokázali přinést,“ podtrhuje kaplan. Při tom platí mlčenlivost – zdravotníci by do nich byli zasvěceni, jen kdyby klient zmínil vážnou věc ohrožující život.

Duch a duše, psychické onemocnění a duchovní prožitek, k sobě mívají velmi blízko, to platí i tady „za plotem“. „Psychicky nemocní jsou emočně citlivější, tudíž ostřeji vnímají i své spirituální potřeby. Náboženské obsahy jsou v jejich myšlení nápadně časté, někdy dokonce bezprostředně prošli nějakou intenzivní religiózní zkušeností,“ vysvětluje Jaromír Odrobiňák. K práci jeho týmu proto také patří odlišit psychotické bludy od autentické duchovní zkušenosti, přestože tato hranice není ostrá a její nalezení nemusí nutně hned znamenat pro nemocného úlevu. Zdravý spirituální život se navíc podle Odrobiňáka neodehrává jen na úrovni emocí, ale je i záležitostí vůle. „Víra musí být reflektována rozumem a ovlivňovat naše rozhodování a jednání,“ tvrdí jáhen. Psychicky labilním pacientům může nemocniční kaplan být doprovázejícím na cestě duchovní praxe a korigovat její patologické podoby, k nimž může patřit i vytvoření falešné, ničivé představy Boha, ale též kompetentně rozpoznat, zda je určitá technika (například kontemplace nebo půst) pro klienta vhodná či nikoliv.

Mimo extrémy

Větší riziko spatřuje Jaromír Odrobiňák v radikálních, vypjatých praktikách - a také v náboženských směrech a skupinách - než v prostředí tradičních církví. „Experimentování se silnými duchovními zážitky, vyprahlost po intenzivní meditaci nebo naopak emoční nabuzení při radikálním způsobu modlitby, ale i změněné stavy vědomí třeba po drogách, regresní terapii či po setkání s esoterikou, mohou přispět k propuknutí nebo návratu psychotických onemocnění,“ varuje Odrobiňák. Jeho zkušenost ukazuje, že se rizika nevyhýbají ani řadovým katolíkům – i v církvi se lze setkat s extrémními směry a praktikami, nehledě na to, že spouštěčem nemoci může být i mnohem obyčejnější stres, zklamání ze sebe sama nebo osamělost. Ostatně k hospitalizovaným v Bohnicích patří i kněží nebo řádové sestry...

Spirituální péče sama o sobě pacienta neuzdraví. „Někdy se po setkání s námi pacientův stav i zhorší,“ připouští Jaromír Odrobiňák. To ale paradoxně může být známkou zlepšení, že se věci začaly „hýbat“ a po příslovečné „temné noci“ nadchází ráno naplněné hlubším a opravdovějším vztahem k Bohu. Ten ostatně získávají díky své práci i členové týmu. Jak to? „Potkáváte se s lidmi všech vyznání i s lidmi nevěřícími a nacházíte je ve chvíli bolesti, nemoci, na prahu smrti - a váš obvyklý křesťanský arzenál najednou nestačí,“ říká kaplan Odrobiňák. „A tak se nakonec stále znovu musíte ptát, kde vlastně je to jádro, které hledáme,“ zakončuje.

(Alena Scheinostová)

Zdroj: Katolický týdeník č. 12, ročník 2011 (str.5)

Více na toto téma -

http://www.nockostelu.cz/index.php?pg=kost1089
http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=8137