Pohled lékaře na přínos nemocničního duchovního

MUDr.Jiří Kříž

Primář Spinální jednotky FN Motol

Na Spinální jednotce ve FN v Motole jsme dostali nabídku ke spolupráci s nemocničními duchovními na začátku roku 2009. Po počátečních obavách a vzájemném poznávání jsme společně definovali prostor, který by měl duchovní při rozhovorech s našimi pacienty obsáhnout.

Postupně se jeho činnost rozšířila na rodinné příslušníky ale i na pravidelné rozhovory s námi zdravotníky. V současné době je přítomnost nemocničního duchovního na oddělení vnímána pacienty i ošetřujícím personálem nejen jako samozřejmost, ale i nezbytnost. Za touto pozitivní zkušeností však vidíme především osobnost. Jistě ne každý je dobře přijímán lidmi v tak těžké životní situaci, ať se nazývá jakkoliv.

Spinální jednotka

Spinální jednotka při Klinice rehabilitace ve FN Motol zahájila provoz v roce 2004. Jsou zde hospitalizováni pacienti po úrazech páteře a míchy s následnou poruchou hybnosti dolních, případně i horních končetin. Ta je vždy doprovázena i různě rozsáhlou poruchou citlivosti a hlavně autonomních funkcí (močení, vyprazdňování a sexuální funkce). Jedná se především o mladé muže po autonehodách, pracovních či sportovních úrazech, kterým se ve vteřině změní celý život. Asi u poloviny z nich je míšní léze úplná, to znamená, že po zbytek života budou k pohybu potřebovat invalidní vozík. Na spinální jednotce probíhá jejich intenzivní rehabilitace a po vyřešení různých komplikací a nastavení léčby jsou překládáni do rehabilitačního ústavu. Během dvou až tří měsíců hospitalizace na našem oddělení jsou vedeni k tomu, aby postupně přijali myšlenku dalšího života s vozíkem. Jedním z důležitých lidí, kteří jim pomáhají vyrovnat se alespoň částečně s touto situací , se stal nemocniční duchovní.

Spolupráce

Nabídka spolupráce s nemocničními duchovními přišla z vedení nemocnice na začátku roku 2009. Přiznávám, že pro nás zdravotníky nebylo jednoduché rozlišit péči spirituální od náboženské, a naše primární obavy byly vedeny právě představou religiózní intervence. Proběhlo setkání s koordinátorkou psychosociální a spirituální péče a několika duchovními. Nejdříve jsme vyslechli návrh na rozsah poskytování této péče. Poté jsme i my uvedli několik bodů, jak bychom si spolupráci představovali. Naše představa vycházela z dlouhodobé potřeby rozšíření psychosociální péče na našem oddělení.

Každý pacient po úraze páteře a míchy s vyhlídkou doživotní invalidity by měl projít určitými stádii vývoje psychického stavu, ve kterých dochází k postupnému „adaptování se“ na život na vozíku a v úpravě žebříčku hodnot a životních cílů, aby se stal tento život přijatelným. K tomu je třeba, aby o svých pocitech a náladách hovořil a aby mu bylo nasloucháno. Ne každý je schopen hovořit a ne každý je schopen naslouchat. Zdravotníci často nemají dostatek času a trpělivosti k setkáním a rozhovorům tohoto typu. Nemocniční duchovní je právě jedním z těch, kteří tuto možnost a schopnost mají. Někdy je zapotřebí i i uplatnění určité autority, aby se pacient nechal k hovoru přemluvit. Jen tak je možné se postupně se vzniklou situací vyrovnávat.

Jsou tu ale i rodinní příslušníci,kterých se změna zdravotního stavu jejich blízkých dotýká stejně intenzivně. Také oni řeší budoucí priority a jsou nuceni měnit dosavadní životní plány. Ve většině případů na nich také spočívají všechny starosti s nutnou úpravou bytu. Po zodpovězení základních otázek ze strany ošetřujícího lékaře zůstává celá řada „nelékařských“ otázek, o kterých je třeba hovořit. Ve většině případů dochází k opakovaným rozhovorům s nemocničním duchovním a k hledání nové „půdy pod nohama“.

Nejdříve se na našem oddělení vystřídalo několik duchovních. Ze strany pacientů jsme zaznamenali vesměs pozitivní ohlasy. V posledním půl roce k nám pravidelně dochází stejný kaplan dva dny v týdnu a tato spolupráce je velmi pozitivně hodnocena jak ze strany pacientů, tak ošetřujícího personálu. V současné době je p. V. Vurst součástí kolektivu a mezi mnohými z nás vzniklo přátelské pouto. Při pravidelných sezeních s lékaři a fyzioterapeuty probíráme společně všechny pacienty a řešíme i jejich sociální a duchovní potřeby. Nemocniční duchovní nám pomáhá zodpovědět mnoho otázek a zároveň získává přehled, kde je více třeba jeho intervence.

Závěr

Spinální jednotka ve FN v Motole má 16 lůžek. Po většinu roku jsou tato lůžka obsazena převážně mladšími pacienty s akutní ztrátou identity, soukromí, zaměstnání, životních cílů… Všichni potřebují intenzivní léčebnou, rehabilitační a ošetřovatelskou péči. Všichni ale také potřebují péči psychosociální a duchovní. Spolupráce s nemocničním duchovním se ukázala velmi potřebnou nejen pro samotné pacienty a jejich rodiny, ale pro celý zdravotnický personál.