Nemocniční kaplan: Se smrtí se setkávám denně

Časopis Vlasta, čtvrtek 20. říjen 2011

Tváří v tvář nemoci, nebo dokonce blížící se smrti vytanou člověku na mysli otázky po smyslu existence. Přidává se strach a úzkost. Nemocniční kaplan je ten, kdo s pacientem může vše sdílet.

Tradice duchovní péče je velmi stará. „Zpočátku byla duchovní péče dokonce základem vší starosti o pacienta. První špitály měly v centru kapli. A i když se později nemocnice sekularizovaly, faráři vždy nemocné navštěvovali.

I v dobách komunistické totality, za masivní ateistické propagandy bylo součástí farářského povolání přicházet za nemocnými, povzbuzovat je a spolu s nimi a jejich blízkými nést břemeno bolesti, nejistoty a strachu ze smrti,“ říká Mgr. Pavel Pokorný, referent Komise pro duchovní péči ve zdravotnických zařízeních Ekumenické rady církví v ČR.

Pacientů, kteří se prohlašují za nevěřící, je hodně – přesto ale mají své duchovní otázky a existenciální úzkosti. Proto se objevila myšlenka specializovaného nemocničního kaplana, a od 90. let minulého století, kdy se otevřel prostor o něčem takovém mluvit, se více lidí snažilo duchovní péči poskytovat a organizovat.

„Možná o všech ani nevím. Je mi dobře známá iniciativa tří žen – byly to evangelička Naděje Mandysová, katolička MUDr. Marie Opatrná, Ph. D., MUDr. Eva Kalvínská, které začaly duchovní službu ve zdravotnictví systematicky budovat a na jejichž práci navazujeme,“ dodává Mgr. Pokorný.

Počet kaplanů, kteří u nás nyní působí, nelze přesně odhadnout, jejich organizace teprve vzniká. Zatím se jedná řádově o desítky duchovních – žen i mužů. Některé platí nemocnice, jiné jejich církev a jsou i tací, kteří svou službu kaplana vykonávají zdarma vedle své práce ve farnosti.

 

Jedním z moravských nemocničních kaplanů je Leo Zerhau. I když mluví o smrti, budí dojem, že se trochu usmívá a vyzařuje z něj klid. A to přesto, že se denně setkává s těžce nemocnými či umírajícími lidmi a viděl již tolik utrpení a bolesti jako málokdo. Působil jste jako kněz ve Znojmě, nyní už několik let navštěvujete pacienty takřka všech brněnských nemocnic jako kaplan. Jak jste se k této službě dostal?

Asi před osmi lety mne oslovil pan biskup Vojtěch Cikrle, zda bych se této služby neujal. Bylo to jeho přání, ale mohl jsem odmítnout. Přijal jsem, ne proto, že bych tak často do té doby chodil mezi nemocné nebo sám měl nějakou zkušenost s vážnou nemocí. Nejvíc mne oslovil ten pohled na nemoc nebo postižení jako na něco, co v sobě kromě kříže a bolesti skrývá i něco hezkého.

 

Pro bezvěrce přítomnost kněze v nemocnici může znamenat jen jediné – poslední pomazání. Opravdu navštěvujete jen umírající?Volají mne i lidé, kteří se chtějí vyzpovídat, dát si do pořádku svůj život. Ale jistě, že k umírajícím chodím často. Na druhé straně někdy opravdu smrt nemusí být něčím tak hrozným. Může se stát, že člověk, který se vyrovná se svým životem, může v klidu odejít. Takže tak katastrofálně bych to neviděl. To, s čím za nemocnými přicházím, není pomoci jim umřít. Která oddělení nejčastěji navštěvujete?

Tam, kde lidé leží dlouho. Anebo třeba ARO, ale tam to nebývá povídání, tam se obvykle jen pomodlím. Nejčastěji si mne volají nemocní na onkologii, v léčebně dlouhodobě nemocných, na psychiatrii... Chodím i k nemocným dětem, častěji se setkávám s jejich rodiči, protože pokud se jedná o velmi malé děti, jde víc o kontakt s dospělými.

 

Stává se, že i hluboce věřící člověk, kterému umírá vlastní dítě, vám nebo přes vás klade otázky, proč právě jeho potkalo takové neštěstí?Je to bolest a jsou tam i takové otázky. Víra neznamená vždycky to, že jsou věci jednodušší – i když aspoň má člověk komu vyčítat. Prázdnu se těžko vyčítá, a když člověk předpokládá, že tu někdo je, kdo dokonce tvrdí, že nás miluje, tak to může ještě více provokovat. Spíš se ale všechny pocity mísí dohromady, pocit protestu i důvěry, že přes to všechno Bůh nějak ví, co dělá.

Co rodičům, kterým umírá syn nebo dcera, říkáte? Nemám nachystané žádné jednoduché odpovědi. Pokud s nimi mohu sdílet to základní přesvědčení, že tady nejsme náhodou a že ta síla, co nás drží, je dobrá, mohu jim to všechno nějak citlivě připomenout. Ale chápu, že to není jednoduché, vždyť nakonec křesťanství tady není od toho, aby si věřící řekli, je dobře, že děti trpí a všechno je v pořádku. To cílem víry není.

Obrací se na vás i nevěřící? I do takového kontaktu jsem se dostal. Ale většinou, když má někdo zájem o rozhovor s knězem, nějaká jiskra víry tam je. Mezi mými „klienty“ jsou takoví, kteří chodí pravidelně do kostela, i ti, kteří se chtějí jen na něco zeptat. Ode mne obvykle čekají asistenci ve svém hledání, a pokud opravdu věří, pak doufají, že skrze mou službu se mohou s Bohem setkat intenzivněji než ve své modlitbě. Autor: Zdena Lacková, Tomáš Hájek