Nemocniční kaplan nabízí péči o duši

Naše rodina 36/2011 (str. 12–13)
Nekázat, nesoudit, ale doprovázet při hledání smyslu života i smrti – to a ještě mnohem víc zahrnuje práce lidí, pro které se vžil název nemocniční kaplani. Co duchovní služba mezi bílými plášti obnáší, dobře ví Jaromír Odrobiňák, jáhen římskokatolické církve. Usměvavý pětačtyřicátník dosud dělil své pracovní dny mezi Fakultní nemocnici v Praze Na Bulovce, Psychiatrickou léčebnu v Bohnicích a domovy seniorů na Vinohradech.

Jak se člověk dostane k profesi, která je zařazena do Katalogu prací ve veřejných službách a správě Ministerstva práce a sociálních věcí teprve necelý rok?
Řekl bych, že základem je dlouhodobý zájem o všechny aspekty lidství, nejen o tělo, ale i o duši. K tomu přidejme další podmínky, z nichž mezi nejdůležitějšími je vlastní sebepoznání, získané většinou v několikaletém psychoterapeutickém výcviku. Vztah k Bohu je samozřejmostí. Podobnou charakteristiku mají podle mých zkušeností všichni kolegové, kteří se ve zdejších nemocnicích během uplynulého dvacetiletí zabývají spirituální péčí.

Existuje nějaké studium pro nemocniční kaplany?
Na nemocničního kaplana u nás zatím nemůžete vystudovat. První vlaštovkou na poli vzdělávání byla Evangelická teologická fakulta, která před třemi lety uspořádala první a poslední postgraduální kurz s odpovídajícím zaměřením. Prošlo jím dvacet lidí, z toho je ve svém oboru činná jen polovina.

Čím se vyznačuje běžný den člověka s popisem práce „spirituální služba“?
Kromě naprostých výjimek nejsme zaměstnanci nemocnic, ale vysílají nás jednotlivé církve. Většinou proto máme i jiné povinnosti, například ve farnostech a sborech, kde máme své zázemí. V nemocnici se věnujeme především pacientům, ve velmi těžkých situacích, věřícím, ale pozor – i těm, kteří se neztotožňují s žádným náboženstvím. Jsme k dispozici i příbuzným, ale ti se na nás obracejí minimálně.

Jak to vypadá konkrétně?
Od letošních prázdnin jsem v Bohnické léčebně k dispozici 40 hodin týdně, na půl úvazku mne zaměstnává psychiatrická léčebna a na druhou polovinu úvazku mne vysílá můj hlavní zaměstnavatel Arcibiskupství pražské. Na odděleních s režimovou léčbou nebo na pavilonech s chronickými pacienty mám pravidelné skupiny, na odděleních příjmových nebo gerontologických naopak převažuje individuální kontakt.

O čem si s pacienty povídáte nejčastěji?
Nepředstavujte si, že dnes a denně vedeme zásadní existenciální hovory. Mnohem víc si povídáme o běžných věcech a dáváme pacientům najevo, že u nás naleznou pochopení a že si na ně chceme udělat čas. Proto si myslím, že v téhle profesi je velký prostor pro ženy, které jsou mnohem trpělivější než muži a dokážou se lépe vcítit i do těch nejobyčejnějších starostí.

Kontaktují vás také zdravotní sestry?
My jsme v případě zájmu připraveni pomoci také zdravotníkům, kteří se na nás spíše než s vlastními problémy obracejí kvůli rychlokurzu náboženství. Bohužel pracovní zátěž zdravotních sester je tak velká, že na takzvaně pouhé popovídání nemají kdy.

Snažíte se získávat nové ovečky?
Etický kodex nám zapovídá v nemocnici primárně evangelizovat, tedy získávat nové lidi pro naši víru. Předcházíme tak obavám, že bychom využívali situace, kdy jsou pacienti oslabeni svou nemocí. Naopak, pokud se objeví někdo s podobným cílem, máme za povinnost pomoci pacientům i personálu mu v takové často obtěžující snaze zamezit. Přesto už jen svou přítomností v nemocničním prostředí kaplani připomínají pacientům i personálu transcendentní přesah lidské existence.

Vy sám máte zkušenost jak s prostředím nemocnice, kde je v centru pozornosti tělo, tak s léčebnou pro psychické choroby. Je v tom zásadní rozdíl?
V běžné nemocnici bývá duchovní tematiky pomálu a v psychiatrické léčebně je jí naopak často až příliš. Útoky spirituálních podnětů z vnitřního světa psychiatrických pacientů nejsou výjimečné a duchovní musí pacienta ukotvit zpátky na zem. Ne vždy, pochopitelně. Za zásadní však považuji, že pacienti v psychiatrické léčebně jsou zvyklí mluvit o svých duševních stavech, dokonce před jinými lidmi v terapeutických skupinách, což – oproti zdravotnickému zařízení orientovanému na tělesná onemocnění – usnadňuje nemocničnímu kaplanovi práci. V léčebně jsou lidé přivyklí léčbě slovem, kdežto v běžné nemocnici se spoléhá hlavně na léky a přístroje. Mimochodem v Bohnicích existuje specifická léčba hagioterapií.

V čem léčba pojmenovaná tak záhadným slovem spočívá?
Slovo je odvozeno z řeckého therapeia, to je péče nebo léčba, a hagios, což znamená svatý, čistý, posvátný. Cílem hagioterapie je očištění života od dysfunkčních vzorců chování. Je doménou psychiatra, známého odborníka na sekty a v neposlední řadě vystudovaného teologa MUDr. Prokopa Remeše. Bezmála dvacet let vede pacienty s různými závislostmi ke znovunabytí hodnotových žebříčků za použití biblických příběhů.

To zní příliš všeobecně. Jak taková hagioterapie probíhá v praxi?
Jde o skupinovou psychoterapii, kterou doktor Remeš popisuje následovně: Hagioterapie představuje nový směr existenciální psychoterapie, která považuje náboženskost za geneticky danou, evolučně výhodnou a mimořádně mocnou sílu lidského duševna. Nepracuje s věroučnými obsahy, které hlásají jednotlivá náboženství, nýbrž s psychickými strukturami, které se s náboženskostí pojí – např. s otázkami smyslu života, hodnot, vztahů, smrti, zodpovědnosti , ale i s postoji obdivu, vděčnosti, lásky či sebeobětování, či se strukturami morálními, jako je dobro a zlo, vina, trest, odpuštění atd.

Kolik lidí se dnes zabývá spirituální péčí v nemocnicích a z jakých jsou církví?
Domnívám se, že žádná statistika na bázi Ekumenické rady církví ani České biskupské konference nebo Ministerstva zdravotnictví neexistuje. Nezapomeňme, že plat od zdravotnického zařízení dostává jen minimum koordinátorů a duchovních, více jich platí církve a někteří jsou dobrovolníky, proto bývá obtížné je centrálně evidovat. Navíc se duchovní péče neomezuje jen na nemocnice, ale nabízí se také v domovech důchodců, v různých léčebnách, hospicích… Kromě římskokatolických duchovních jsou nemocničními kaplany zástupci takřka všech církví zastřešených Ekumenickou radou církví, např. evangelických církví, husitů, metodistů, i adventistů.

Nemocniční kaplani jsou tedy v jiné situaci než kaplani vojenští?
Ano, vojenští kaplani jsou díky příslušnosti k armádě spočítáni do jednoho! Totéž lze říct o vězeňských nebo policejních kaplanech. České nemocnice nemají podobnou povinnost mít nemocničního kaplana. Musím však říci, že v souvislosti se současnou snahou získat akreditace kvality poskytované péče, zahrnující podle mezinárodních standardů i tak těžce měřitelnou hodnotu, jakou je duševní pohoda, se počet mužů a žen poskytujících duchovní péči v nemocnicích zvyšuje.

Máte přehled, jak jsou na tom země západní Evropy, případně USA?
Jednoznačně lépe než my. Minimálně kvůli tomu, že náboženství nikde nezažila takové ústrky jako v komunistických státech. V Americe je to neporovnatelné díky celkové provázanosti rodinného života s nějakou formou organizované religiozity. Duchovní navštěvují v nemocnicích nejen příslušníky svých církví, ale bývají také členy krizových týmů, kdykoliv dojde například k hromadnému dopravnímu neštěstí nebo k živelné katastrofě. Podle mých informací už i na Západě mají boom nemocniční kaplanské služby za sebou. Také v tradičních evropských baštách křesťanství dochází k sekularizaci a souběžně dopadá na společnost finanční krize, která nutí špitály šetřit, kde se dá. I malý letáček o nemocničním kaplanovi někdo musí vytisknout a zaplatit.

Jak se o vás pacienti či jejich rodiny mohou dozvědět?
O své práci dáváme vědět na nejrůznějších vývěskách, na internetových stránkách zdravotnického zařízení… Tam, kde je kaple nebo kostel, tak jejich prostřednictvím. Důležité je pořád se připomínat.

A co by měli o vaší službě vědět zdravotníci?
Ano, především by o nás mohl informovat zdravotnický personál. Nemám na mysli situaci v příjmové ambulanci, kdy se na pacienta, často s bolestmi, valí množství otázek při vyplňování dotazníku, a jedna z nich bývá: „A faráře asi nechcete?“ Ateista usoudí, že by mu nebyl k ničemu, a věřící pro změnu konstatuje, že na tom snad není tak zle. Pokud rozhoduje o bezmocném člověku rodina, nastupuje strach, že přítomnost kněze znamená pro pacienta zprávu o blízké smrti. Personál musí tedy vědět, že spirituální služba neznamená poslední pomazání, že jde o trvalou nabídku a že může pacientovi pomoci k lepší duševní kondici, což ovlivňuje celý proces uzdravování.

Čím se liší spirituální péče ve vašem pojetí od práce psychologa?
Rozdíl je určen darem víry. Psychologická pomoc může člověka přivést ke kořenům jeho psychosomatických potíží, ale chybí jí náboženský rozměr: moci odpustit, přinést naději a řešit otázku smyslu života i smrti. Proto jsem přesvědčen o významu přítomnosti teologicky školeného člověka, který ukazuje možné cesty k něčemu vyššímu, co přesahuje pobyt na vezdejším světě. Je na tom druhém, jakou cestu si vybere. Posláním kněze a jeho pomocníků je, aby cesta k transcendentnu byla pro jejich protějšek bezpečná. Obrazně řečeno, při duchovním doprovázení druhé necpu do své církve nebo jim nevnucuji svou spiritualitu, ale s respektem k odlišnosti pouze nabízím svou náboženskou zkušenost.
(Marie Šotolová)

Mgr. JAROMÍR ODROBIŇÁK
(nar. v roce 1966) poskytuje spirituální péči ve Fakultní nemocnici Na Bulovce a je jejím koordinátorem v Psychiatrické léčebně Bohnice. Vystudoval Katolickou teologickou fakultu UK v Praze a na Evangelické teologické fakultě UK prošel postgraduálem pro nemocniční kaplany. Absolvoval pětiletý, tzv. sebezkušenostní výcvik v Pražském psychoterapeutickém institutu a další školení zaměřená na krizovou intervenci. Psychoterapií se profesionálně zabýval od ukončení studií, mimo jiné jako vedoucí Linky důvěry Krizového centra RIAPS nebo lektor a poradce pro oběti domácího násilí v Bílém kruhu bezpečí. Jáhenskou službu vykonává v ústavním kostele sv. Václava v Praze-Bohnicích.

Zdroj: http://www.nase-rodina.cz/article.php?clanek=1194