Má zkušenost s kaplanskou službou v Teplické nemocnici

Bc. Soňa Brabcová

Kaplan, název z latinského capellanus, čili duchovní vázaný na kapli, je funkční titul zejména pro křesťanské duchovní.

Dříve byl takto označován pomocný duchovní, zvláště v římskokatolické církvi.

O skutečného kaplana se jednalo v případě, že mu byla svěřena služba v některém filiálním kostele nebo kapli v rámci farnosti. Sloužil často v kaplích na hradech, zámcích či jiných sídlech bohatší šlechty.

Dnes se tímto slovem označuje duchovní přidělený určité zvláštní skupině lidí nebo instituci, aby pečoval o její členy, např.:

  • vojenský kaplan - pečuje o vojáky nějaké jednotky,
  • univerzitní kaplan - pečuje o studenty a učitele vysoké školy,
  • nemocniční kaplan - pečuje o osoby, jež jsou dlouhodobě uvázány na nemocničním lůžku.

Všechny tyto informace, a mnohé další, se můžete dočíst na stránkách Wikipedie, otevřené encyklopedie. To co se tam ale nedozvíte, jsou osobní zkušenosti ze setkání s těmito výjimečnými lidmi. Lidmi, kteří jsou pro nás „normální smrtelníky“ stále zahaleny rouškou tajemství.

Já sama jsem měla mnohokrát možnost setkat se s nimi ať už na pracovních aktivech, při společenských událostech, při bohoslužbách, v jejich běžném životě, ale i ve chvílích, kdy ač nevěřící jsem zdvíhala zrak k oblakům a prosila Boha o pomoc. Vždycky tu byli, v kteroukoli denní či noční dobu, a nejen pro mě, pro všechny kdo je potřebovali a určitě potřebovat budou.

Nebudu Vám tady vypisovat, jak jsou tito lidé úžasní a jak je dobře, že už zase mohou být součástí multidisciplinárního týmu v nemocnicích. Ani to, že díky hrstce nadšenců, kteří přes mnohá úskalí dokázali tuto službu dostat nejen do podvědomí obrovské nevěřící masy lidí, ale také prosadit tak potřebnou Asociaci nemocničních kaplanů, a to všechno jen proto, aby mohli dělat to, k čemu jsou, mimo jiné, předurčeni - pečovat o nemocné, jejich příbuzné, ale i o personál nemocnice. Starat se nejen o duchovní potřeby nemocných, a to věřících i nevěřících, pomáhat jim při jejich obavách, těžkostech, krizích a nejistotách spojených s nemocí či těžkou životní situací.

Nejlépe bude, když si sami uděláte svůj obrázek z osudů druhých a posoudíte tak, zda „boj“ o kaplany v nemocnicích měl smysl:

Pár dnů po tom co byla oficiálně spuštěna kaplanská služba v Teplické nemocnici a lidé se o této službě mohli dočíst v Infolistech (měsíčník Krajské zdravotní, a.s., která sdružuje pět nemocnic v Ústeckém kraji), za mnou přišel zhruba osmdesátiletý pán, bělovlasý dědeček jako z pohádky, a zeptal se mě, jestli jsem to opravdu já, která tuto službu do nemocnice zavedla. Když jsem přikývla onen „dědeček“ se uklonil a řekl: „Děkuji Vám, teď už vím, že v nemocnici neumřu sám, škoda jen, že se toho nedožila moje manželka.“ Po těchto slovech pomalu odcházel. Já zůstala stát se slzami v očích, dojatá a šťastná. Vím, že ať už se stane cokoli, třeba to, že si kaplany v nemocnici nebude nové vedení přát, já jsem udělala radost v životě jednoho člověka, a za to TO stálo.“

(Bc. Soňa Brabcová, 2009,v té době hlavní sestra KZ, a. s., Nemocnice Teplice, o. z.)

„Nechci a nebudu rozebírat otázku, zda a jak jsou prospěšní kaplani v nemocnici. Jsou potřeba a to bez diskuze. Tato služba v nemocnici velmi chyběla. Po vlastní zkušenosti, když potkám naše kaplany v nemocnici, vážím si jich ještě více a více si uvědomuji službu, kterou dělají pro personál. A hlavně si vzpomenu na babičku, které úžasně pomohli v posledních měsících jejího života. V prosinci roku 2008 postihla babičku mozková mrtvice. Ochrnula na pravou část těla. Z počátku jsem moc nevěřila, že by mohla „přežít“ tak dlouho. Ona byla v životě takový bolestínek, mě je špatně, tak se o mě všichni pěkně starejte. Po úraze před 5lety nám dávala pěkně zabrat. Sedřela by z nás kůži, byla tu ona, která nemohla chodit, a všichni tenkrát museli všeho nechat a starat se. Měla jsem pocit, že se té nemoci, která ji postihla, prostě podá. Ale opak byl pravdou. Ona, které vždycky bylo hůř než komukoliv jinému, byla najednou jiná a měnila se mi před očima. Kaplani zde odvedli ohromný kus práce. Babička sice ležící, měla chuť do života, vyptávala se na druhé, své vlastní, na které byla vždycky pes až bych řekla někdy zlá. Najednou s nimi cítila, dávala rady… Každou návštěvu jsem jí nosila šálek kafíčka a nějakou dobrotu. Dortíčky, ovoce, které milovala, někdy k obědu rybu. Nechtěla jsem, aby zapomněla na chutě, které měla tak ráda. Co víc jsem mohla pro ni udělat, než za ní každý den zajít, dát jí něco dobrého na zub, popovídat s ní co je nového a běžet za dědou, který zůstal nemocný v baráčku sám a udělat to samé. Popovídat - za to byl nejvděčnější, nakoupit, vykoupat… A běžet domů ke své rodině. A co pro ni vlastně udělali kaplani? Byli naprosto úžasní. Kaplani se starají o nemocné, kteří jsou sami, za kterými sice přijde návštěva, ale i ta návštěva blízkého člověka je tady na chvíli a pak přijdou oni. Babička musela trávit vánoční svátky v nemocnici a to pro ni nebylo lehké. Kaplani se starali i o tuto vánoční atmosféru. Nemocní dostali dárečky, cukroví, zpívali, ale co hlavně, slova potěšení, uklidnění. I my jsme nějak lépe snesli, že nejsme všichni pohromadě, věděla jsem, že naše „babča“ není sama. Co mě však dostalo, jednoho dne kdy jsem přišla na návštěvu, byla slova, na která nezapomenu: „Tak jsem dneska dostala rozhřešení od pana kaplana“. Museli byste vidět ten výraz klidu a pohody v její tváři. To se nedá popsat. Babička se ještě pár měsíců trápila, ale to asi jen z mého pohledu, neboť ona svůj úděl brala naprosto smířeně a o smrti nepronesla jediné slovo. Vždy mluvila o budoucnosti, jaké to bude, až přijde domů, co všechno musí udělat. Za celou dobu co ležela v nemocnici, jsem od ní již nikdy neslyšela, že něco musím. Byla ráda za vše, co jsem pro ni dělala a za tuto proměnu a smíření se s osudem „mohou“ naši kaplani! Patří jim za to, co dělají pro nemocné, ohromný dík a uznání, protože díky nim již nemusí být nemocní v nemocnici sami.". (Lenka Srbová, únor 2010, Teplice)