Duchovní péče v psychiatrické léčebně (PLB)

Zpravodaj Psychiatrické léčebny Bohnice 5/2009 (str. 7-8)

S velkou pravděpodobností jste již slyšeli o týmu spirituální péče, který byl ustanoven od 1. května 2009. Co ale výraz spirituální péče znamená, k čemu tento tým slouží, komu jsou jeho služby poskytovány a kdo je jeho součástí? To jsou otázky, které Vás mohou napadnout. Proto využíváme příležitost představit pana Mgr. Jaromíra Odrobiňáka (1966), který začal působit ve funkci Koordinátora spirituální péče v PLB. V rozhovoru jsme ho požádali, aby představil nejen sám sebe, ale také práci a poslání celého týmu.

Co jste dělal doposud?
Vystudoval jsem jednooborovou teologii na KTF UK a absolvoval kurz pro nemocniční kaplany na ETF UK. Teoretickou část vzdělávání v psychoterapii jsem získal na Pražské psychoterapeutické fakultě a sebezkušenostní část v pětiletém psychoterapeutickém výcviku typu SUR Pražského psychoterapeutického institutu. Dále jsem absolvoval kurzy: Krizové intervence tváří v tvář, Terénní krizové intervence, Telefonické krizové intervence, Psychiatrického minima, Poradenské propedeutiky Asociace manželských a rodinných poradců a tříletý výcvik pro supervizory. V minulosti jsem byl zaměstnán jako vedoucí linky důvěry a skupinový psychoterapeut v krizovém centru RIAPS nebo jako nemocniční duchovní ve Fakultní nemocnici v Motole. Nadále působím jako lektor a supervizor převážně v oblasti telefonické krizové intervence a jako konzultant pro oběti domácího násilí Bílého kruhu bezpečí. V současnosti jsem ustanoven jako jáhen v římskokatolické farnosti u kostela svaté Ludmily na Vinohradech a chci se nadále specializovat na poskytování spirituální péče ve zdravotnictví. Kromě její koordinace v PL Bohnice, působím jako nemocniční kaplan ve FN Na Bulovce.

Proč jste se rozhodl pro práci koordinátora spirituální péče?
Trochu na tuto otázku odpovídám právě uvedeným výčtem, jak teoretické přípravy, tak svých předchozích zkušeností, na pomezi psychoterapie, poradenství a krizové intervence na straně jedné a duchovního vedení a pastorační praxe na straně druhé. Práce koordinátora spirituální péče, v tak specifickém zdravotnickém zařízení jako je psychiatrická léčebna, mi umožňuje obě tyto sféry vhodně propojit a využít dříve nabytých dovedností. Láká mne také bohatost této služby, protože spirituální péče není nabízená jen pacientům, ale zároveň jejich příbuzným a v neposlední řadě také personálu, o který je nezbytné při jejich náročné práci v léčebně rovněž pečovat a to nejen v rovině tělesné, duševní či společenské, ale také o jejich duchovní rozměr. Spirituální péče totiž vychází z holistního modelu při pohledu na člověka a jeho plné zdraví, jak se v léčebně minimálně už od listopadu 1989 slibně rozvíjí. Je tedy na co navazovat a role koordinátora má za úkol tuto již nedílnou součást terapeutické nabídky léčebny snadněji zpřístupnit pacientům a zároveň zkvalitnit komunikaci se zaměstnanci léčebny tak, aby nenarušovala stávající časové dotace v programech jednotlivých pavilónů. Jednoduše řečeno, abychom personálu nepřidělávali práci nebo jej neobírali o čas, ale duchovním usnadňovali realizaci spirituální péče.

V čem spatřujete důležitost této práce?
V edukaci profesionálů i laiků, že spirituální péče, alespoň v jejím širším slova významu, není určena jen pro věřící určitého vyznání, ale je nabízená těm, nebo paradoxně právě těm, kteří se sami nespojují s žádným náboženstvím. Pochopitelně očekávám, že to budou nejdříve věřící z tradičních konfesí, kdo mne budou kontaktovat, ale zároveň vycházím z premisy, že ti obvykle mají ve své farnosti, sboru nebo obci, duchovního, kterého informují o svém pobytu v léčebně a ten je v průběhu hospitalizace navštíví. Zároveň si uvědomuji, že nelze na tento předpoklad spoléhat beze zbytku, už proto ne, že v léčebně nejsou pacienti pouze z nejbližšího okolí. Někteří z pacientů se zase ostýchají informovat okolí o své hospitalizaci v psychiatrické léčebně, a proto ani pro ně není setkání s vlastním duchovním často možné. Spirituální péče je tedy nabízená lidem jakéhokoliv vyznání. Tato podmínka je společná pro duchovní službu ve zdravotnictví, stejně jako v armádě, nebo ve vězeňství. Vyslaný duchovní je po dohodě církví společný a nikoliv, že by každá náboženská společnost vysílala svého zástupce. Ale spirituální péče je nabízená i lidem bez vyznání, protože čtyřdimenziální koncept lidského jedince (bio-socio-psycho-spitituální složky osobnosti) předpokládá duchovní potřeby u každého člověka. Pobyt v léčebně, kdy se ocitají mimo své prostředí a jsou odloučení od svých blízkých, je pro pacienty nejen velmi stresujícím obdobím, ale je to také doba, kdy se zabývají tématy, která v jejich běžném životě nepřicházejí na řadu. Pod vlivem onemocnění a hospitalizace dochází u pacientů, ale často také u jejich blízkých osob, k změně životních rolí a priorit. To pak ústí v kladení si existenciálních a spirituálních otázek. V provázení tímto emočně náročným úsekem jejich života, anebo při hledání smyslu v tom, co je potkalo, nastává prostor také pro spirituální péči, ať už individuální nebo formou skupinových setkání.

Na co se chcete soustředit?
Na otvírání léčebny ozdravnému potenciálu obsaženému v duchovním životě. Myslím tím mimo jiné obrazné otevírání dveří duchovním, kteří do léčebny vstupují, jsou pro tuto činnost odborně připraveni a zdravotnickým zařízením jako takoví akceptování. Dále chci ve spolupráci s personálem vyhledávat pavilony, kam, kdy a v jaké podobě je vhodné, aby spirituální péče byla začleněná do jejich programů. A zároveň duchovním pomáhat v orientaci se v léčebně, aby se vystříhali nevhodných kroků a byli pro pacienty vítanými hosty a pro zaměstnance vyhledávanými spolupracovníky. Duchovní péči v užším slova významu rozumím návštěvy duchovních z různých státem registrovaných církví, kteří přicházejí na pozvání pacienta a přinášejí jim duchovenský servis, který je dán tradici denominace, jež reprezentují. Jako spirituální péči v širším slova významu vnímám aktivity, které vědomě nemají za cíl, a to bych chtěl zdůraznit, evangelizační činnost za účelem misijního působení v léčebně. Naopak, koordinátor a jeho tým, by se měli stát pro personál léčebny garanty, že budou takovým snahám předcházet. Zaměstnanci se mohou na ně obracet s žádosti o radu či pomoc, jako na pro ně bezpečné spolupracovníky. Tým „spirituální péče v širším slova významu“, který byl prostřednictvím vedení léčebny jako takový od 1. května tohoto roku ustanoven, tvoří v současnosti kromě mne, také duchovní, se kterými je možné se už delší dobu v léčebně potkávat. Je to Miroslav Erdinger, který dochází na oddělení 5 a 17, Jan Kofroň, který se vyskytuje pravidelně na oddělení 12, nebo Miloš Rejchrt, kterého zase můžete znát z pavilonů 18 a 27. Oporou zevnitř léčebny je nám všem Prokop Remeš, který zde již po léta vede hagioterapeutické skupiny a poskytuje poradenství v oblasti sekt. Všichni tito kolegové jsou členy multidisciplinárního týmu zdravotníků, psychologů a sociálních pracovníků PLB. Pomáhá nám také místní paní kostelnice Irena Pekárková a duchovní správce Bohnické farnosti P. Pavel Klimovič. Jedná se tedy o ekumenické pojetí této duchovenské služby, která stojí na třech konstantách, totiž víře, naději a lásce. Víra, ze které vyrůstá také vzájemná důvěra nezbytná pro spolupráci, stejně jako pocit bezpečí nutný pro nalézání a posilování vlastní sebedůvěry. Naděje, jako pozitivní otevřenost vůči budoucnosti i schopnost změny při objevování nejhlubších otázek života. Láska, která se projevuje ve vztazích s druhými, ale i nejniternějším sebepřijetím. A tyto tři pilíře duchovního života chce spirituální péče přinášet do léčebny a přispívat tak ke kultivaci atmosféry v ní. Budeme rádi, když nám v tom personál PLB, jehož jsme se stali součásti, bude pomáhat a naše spolupráce se tak stane radostná, přinášející pokoj a třeba i humor.

Zdroj: http://www.plbohnice.cz/o_lecebne/spiritualni_pece/archiv_clanku/cz