Spirituální a náboženské potřeby

23.října 2013 se ve FN Ostrava konal seminář pro zdravotníky o spirituálních potřebách člověka a práci nemocničních kaplanů. Níže uvádíme příspěvek, který při této příležitosti přednesl Mgr. Pavel Pokorný, kaplan domácího hospice Cesta domů.

Přijal jsem rád pozvání promluvit na tomto semináři. Souhlasil jsem s tím, že promluvím na téma Spirituální a náboženské potřeby, ale musím přiznat, že bych raději svůj příspěvek nazval jinak. Ale nic jiného (lepšího) mne nenapadlo. Proč mám problém mluvit o „potřebách“? Připadá mi, že tím vzniká dojem, jako bych jakožto kaplan mohl a měl nějakým způsobem rozpoznat nenaplněnou potřebu pacienta, jeho blízkého nebo zdravotníka (tedy těch, s nimiž pracuji) a pak tuto potřebu naplnit, uspokojit. Jsem však přesvědčen, že takto mechanicky se právě k duchovní sféře přistupovat nedá. Podstatou kaplanské služby je doprovázet, setkávat se, podporovat druhého člověka v míře, která přesahuje to, co bychom nazvali potřebami. Jde asi o to, nesoustředit se jen na jeden rozměr lidské bytosti, ale na celek.

Ale možná nám pomůže, když si ujasníme základní pojmy:

SPIRITUALITA

je vlastní (snad) každému člověku.

Znáte to? – Může se projevovat jako údiv pod hvězdným nebem, úcta před láskou, před zrozením nového života... (to jsou primární duchovní zkušenosti - přesah individuálního bytí).

Také s tím souvisí vědomí (životního) poslání, hledání smyslu...

(Těmito otázkami se zabývá také filosofie – ta je ovšem systematicky promýšlí a pojmenovává, zatímco spiritualita je především prožitek.)

VÍRA

je slovem, které má mnoho významů.

Víra bez přívlastků (tedy žádná „křesťanská“ víra nebo „víra v anděly“) – základní bytostná důvěra; dává ukotvení ve světě, ve vesmíru, ve vztahu k ostatním lidem (klíčová je pro ni zkušenost z dětství – náš vztah k primárnímu pečovateli).

Tahle bytostná důvěra nás většinou neopouští ani při vědomí vlastní pomíjivosti a bezmoci ani tváří v tvář nemoci.

NÁBOŽENSTVÍ

je strukturovaná duchovní zkušenost – spiritualita v rámci náboženství dostává určitý tvar. Náboženství má svou tradici (předávání toho, co se považuje za podstatné), svůj kult (slouží k upevňování toho podstatného, ke kultivaci a rozvíjení duchovní zkušenosti).

Náboženství obvykle přináší také příslušnost k širší komunitě souvěrců.

KONFESE

je konkrétním typem náboženské tradice (např. římsko-katolická, pravoslavná, evangelická) – někdy se v tomto případě také užívá (nepřesně!) slova „víra“ (jaké jsi víry?). Konfese je reflektovaná (promýšlená) a formulovaná víra (víra v někoho, něco) a patří k ní příslušnost ke konkrétní komunitě (sdílení a podpora).

OSOBNÍ VÍRA (starším slovem: ZBOŽNOST)

je jakási individuální „polévka“ z vlastních zkušeností (výchova, setkání s dalšími autoritami, životní zkušenosti selhání, lásky, zklamání, šťastných náhod či naopak neštěstí apod.) a z vlastní náboženské tradice (z níž na nás působí výběr klíčových příběhů, písně, modlitby).

CO TEDY DĚLÁ NEMOCNIČNÍ KAPLAN?

Za všech okolností doprovází. Je otevřen setkání, do kterého vstupuje jako člověk a druhého jako člověka vnímá. Základním předpokladem takového setkání je důvěra.

V oblasti své specializace kaplan pracuje se všemi vrstvami/rozměry duchovní zkušenosti/víry (jak jsem je popsal výše.) Umí je rozlišovat a nezaměňovat.

Posiluje původní zdroje zakotvení a naděje.

Formy: rozhovor

přítomnost

ritual

_____________________________________________

Pavel Pokorný, kaplan domácího hospice Cesta domů

Seminář Pacient, nemocnice a nemocniční kaplan

FN Ostrava, 23.10.2013