Vnímáme velkou potřebu...

Vnímáme velkou potřebnost v oblasti osvěty. Pod pojmem „duchovní péče“ nebo „duchovní potřeba“ si většina občanů naší země, včetně lékařské veřejnosti, představuje spíše rituály než skutečný obsah těchto termínů. Na existenciální otázky, které na nemocničních postelích dostávají mnohem konkrétnější rysy, není personál nemocnic připravený a na jejich sdílení nemá ani čas. A přitom všichni víme, že zdraví ducha a duše s tělesným zdravím úzce souvisí. Ve společnosti, ale i ve zdravotnictví je třeba šířit tuto osvětu a osvobodit termín „duchovní podpora“ od nesprávného chápání. Je to jeden z úkolů, který ANK chce vidět a pro tuto změnu něco dělat.

Vnímáme velkou potřebu vzdělání. V dohodě mezi ERC a ČBK je jasně formulován požadavek úrovně tohoto vzdělání. ANK není schopna – a ani si nedělá ambice - aby toto vzdělání zajistila. Existují odborníci a vzdělávací instituce, které mohou být dobrým garantem jeho úrovně. Přesto však můžeme – jak věříme – udělat vše pro to, aby rostla úroveň vzdělání a to jak těch, kteří tuto práci již konají, tak i studentů teologických fakult.

Vnímáme velkou potřebu podpory těch, kteří tuto práci konají. Nemocničních kaplanů přibývá, stejně jak přibývá nemocnic, které služby kaplanů vyžadují. V mnoha případech se ale jedná o osamocené jednotlivce, od kterých vedení nemocnice, zdravotnický personál – ale hlavně pacienti a jejich rodiny hodně očekávají. Nechceme, aby za nějakou dobu chodili po nemocnicích vyhořelí kaplani. V programu ANK je podpora těchto kaplanů.

Vnímáme potřebu budování jistého řádu. Dohoda mezi ERC a ČBK se pokouší nastavit transparentní pravidla, na jejichž základech budou kaplani do jednotlivých nemocnic vysíláni. Jde o to, aby za nemocničními kaplany nejen někdo stál, ale aby za ně také někdo ručil. ANK se hlásí k dohodě mezi ERC a ČBK a chce napomáhat jejímu uvádění v praxi.

Tento výčet by mohl pokračovat. Uvědomujeme si však, že nemůžeme udělat všechno. Chceme udělat jen to, co je v našich možnostech a silách, co vidíme jako současné priority. Chci však zdůraznit ještě jednu podstatnou věc. Vnímáme potřebu široké spolupráce. ANK nepatří žádné církvi, ale ani žádnému církevnímu uskupení. Je profesním společenstvím těch, kteří tuto práci konají a to bez rozdílu církve, ze které pochází. Nemocniční kaplani k této službě dostali nebo obdrží pověření své církve. ANK jim má umožnit, aby ve vzájemné spolupráci a ze vzájemného společenství rostli a společně mohli být v Kristově duchu proměňujícím kvasem a ochucující solí v hořkých situacích života. Na této široké spolupráci nám záleží. Presentujeme ji také tím, že každý z členů výboru ANK je z jiné církve. A v tomto duchu také chceme působit.

V Severní Osetii, od hrdého národa, který sídlí na Kavkaze, jsem se naučil jedno přísloví: Je-li vůz, je i cesta. Dnes tady společně deklarujeme, že vůz existuje. A tak věříme, že je i cesta. Vydejme se po ní.

Vítězslav Vurst

 

(Proslov předsedy ANK přednesený v den ustavení ANK v kapli Thomayerovy nemocnice)