A v Boha věříte..? Rozhovor s nemocniční kaplankou Alenou Procházkovou, otištěný v Lidových novinách 7.12.2012

Přicházíte k nemocným i umírajícím a nabízíte jim svou službu průvodce v úzkosti a hledání naděje. Daří se vám v tom?

Je to různé. Jsou lidé, kteří na mne reagují s despektem. Někteří mě rovnou odmítnou. Stále přežívají předsudky, že přicházíme jako agenti s teplou vodou, jen s rozdílem, že chceme získat dušičku pro církev. Potkávám lidi církví zklamané, pohlížející na ni spektrem otázek, které se řeší v novinách. Ale hlavním problémem je, že u nás nejsme zvyklí přijímat pomoc. Máme pocit, že se svým trápením se musíme vyrovnat sami. A nemůžeme najednou uvěřit tomu, že je tu někdo, kdo je ochotný s námi hledat řešení a naději. Když už, tak mnozí očekávají spíš od svého lékaře, že si s nimi bude vyprávět, což není možné.

Odhánějí vás i ti, kteří jsou opravdu ve vážném stavu a třeba vědí, že jim mnoho času už nezbývá?

Málokdo v těžkém zdravotním stavu a stále schopný komunikace si připustí, že je to s ním opravdu tak vážné. Každý si snaží udržet naději do poslední chvíle a doufá, že se z toho dostane. Stává se, že i velmi těžce nemocný onkologický pacient mě vyžene. Jeho naděje je pořád veliká a on má najednou pocit, že ho jdu pohřbít. I to je jeden z tradičních pohledů: To už je to se mnou tak zlé, že na mne posílají faráře? Moje přítomnost ho děsí.

To se týká i věřících?

Tam je situace jiná. I když paradoxně oni mnohdy nemocničního kaplana ani nepotřebují, protože mají často svého faráře, který za nimi chodí. Lidé, kteří kaplanskou službu přijímají, jsou většinou nezakořenění, nevěřící, zmatení, opuštění a kaplan je jejich záchytným lanem. Ačkoliv já nerada používám slova „věřící“ či „nevěřící“. Mnohokrát při rozhovorech zjistím, že i v těch „nevěřících“ přece jen nějaká víra je. Když jim nabídnu, že se za ně pomodlím, přijmou to. Není to pro ně problém.

Pro někoho byl problém, že jste se za něho chtěla pomodlit?

I to se stane. Nebo mi řekne ano, ale až budete u sebe, ne teď. Pro mnohé jsem prvním člověkem v životě, který se za ně pomodlil.

Dokážete přinášet útěchu i ateistům a respektovat přitom jejich přesvědčení?

Měla jsem paní, která mě hned odmítla s tím, že ona kaplanskou službu nepotřebuje, že má rodinu, která jí pomoc vždy ráda poskytne. Za čas jsem ji opět potkala na jiném oddělení. Hlásila se ke mně jako ke staré známé. Začaly jsme spolu rozmlouvat. Když došlo na něco zásadního, ona vždycky vztáhla ruce v obranné pozici a řekla: „Ale já jsem ateistka!“ A já udělala totéž a řekla jsem: „Ale já jsem křesťanka!“ Nádherně jsme se vymezily. Rodina si ji pak brala domů, protože lékaři pro ni už nemohli nic udělat. Tenkrát trvala na tom, abych byla u toho, chtěla si povídat o věcech života a smrti, ale její blízcí se proti tomu postavili. Hodně těžká situace… Každopádně se mezi námi vytvořil krásný vztah. To je otázka, jak člověk svého „protivníka“ přijme či nepřijme…

Kdy jste při téhle práci šťastná?

Když vidím, že nemocní či jejich rodiny nabízenou ruku přijímají. Když vidím, že ve své beznaději najednou zahlédli světýlko. Když si uvědomí, že ať už je jejich situace po fyzické stránce jakkoliv bezradná, nějaká naděje tam je. Když jim odlehne. Usmějou se…

S jakými pocity jste do poslání nemocniční kaplanky vstupovala? Měla jste obavy z toho, jak vás civilní prostředí přijme? Uvědomovala jste si, že budete cizím elementem narážejícím na nepochopení a bariéry?

Byla jsem zvyklá pracovat na farnosti, kam si lidé pro službu faráře sami přicházejí. Moje představa, že přijdu s dobrou zprávou do nemocnice, všichni budou v očekávání a mít radost z toho, že tam konečně mají kaplana, brzy vzala za své. Církev je uzavřená společnost a já vstoupila do jiné uzavřené společnosti, kterou zdravotnictví je také. Záhy jsem pochopila, že se svým farářským slovníkem a způsoby neuspěju. Po více než třiceti letech jsem se začala učit vystupovat civilně. A trpělivě naslouchat tomu, co říkají druzí. To je věc, kterou dnes neumíme. Pacienti mi říkají: já vás nechci zdržovat. A bývají překvapení, když řeknu, že na ně mám čas. Najednou spolu mluvíme hodinu, což se jim jinak v nemocnici nemůže stát, a občas ani v běžném životě. Každopádně v motolské nemocnici, kde jsem začínala, je tzv. Prostor ticha. Tam jsem prožila velmi intenzivní modlitební chvíli k tomu, abych vůbec vykročila.

Vzpomínáte si na své první setkání s pacientem?

Těch příběhů je tolik…Vybavuji si paní, která se právě dozvěděla svojí onkologickou diagnózu. Přišla za mnou v úplném omráčení. Ani nevím, co jsem jí tenkrát řekla. Ale vím, že byla vděčná, ještě dlouho jsme zůstávaly v kontaktu. Myslím na jinou ženu, s podobnou diagnózou, která mě vždycky na terapiích vyhlížela a zdálky volala: Už vás čekám, dáme modlitbu! Ještě když si ji vzala rodina domů, posílaly jsme si nějaký čas zprávy. Poslední esemeska přišla, že maminka už není…

To je to vždycky tak smutné?

Ale ne. Zažíváte i věci fantastické. Končila jsem zrovna práci asi po deseti hodinách v kuse, jela jsem mimo Prahu a potřebovala chytit autobus. Chvátala jsem. Najednou se mi však ozval nějaký člověk: „Umírá nám tatínek, potřebujeme rychle pomoc! Jsme na ARU.“ Tak jsem tam utíkala, byť s přesvědčením, že jde spíš o požadavek na katolického kněze, pod něhož tyto svátostní záležitosti spadají. Vešla jsem, a zůstala úplně konsternovaná. Stálo tam snad třicet Romů. Vysvětlila jsem jim, kdo jsem, a oni byli zmatení – ženu nečekali. Vy chcete asi katolického kněze, říkala jsem jim. Prý ne. Prý že rychle potřebují, aby se za tatínka někdo modlil, aby se uzdravil, byť už to bylo ve finále…Pak se okolo mne seskupili takoví tři dvoumetroví a dvoumetrákoví chachaři, v zádech s celou rodinou, a s podezřením v hlase zahřímali: „A v Boha věříte?!

No to je nádherný…

I pro mne to bylo nádherný. Nakonec mi tedy dovolili za tatínkem jít. Personál jen stál a s údivem je pozoroval, jak tam běhají po oddělení, kde je jinak úplné ticho a všechno tak sterilní. Když jsem přišla, že jdu za tímhle pánem, jenom němě ukázali směrem k nim…Bylo to velmi emotivní. Tatínek ležel napojený na všech těch přístrojích, dcery hlasitě naříkaly, plakaly, hladily ho. On ještě vnímal, byť už nemluvil, poznával je, v očích měl štěstí, že má všechny blízké kolem sebe. Bylo to úžasné. Modlila jsem se za něho i za celou jeho plačící rodinu, která stála za mnou a ještě na odchodu mě nabádala, že se musím dál modlit za jeho uzdravení…

Setkala jste se někdy s něčím podobným u gádžů? Že by takhle semknutě a intenzivně provázeli odchod svého blízkého?

To ne. Ale je pravda, že se zas tak často k podobným situacím nedostanu. Aby člověk mohl být všude a včas, potřebovala by každá klinika kaplana vlastního. Pamatuji se asi na tři případy, kdy jsem byla u umírajícího a nikdo z rodiny tam nebyl. Provázela jsem i ženu, která už byla v kómatu a pravidelně za ní chodila. Seděla jsem u ní a modlila se.

Mohla to vnímat?

Určitě. Do poslední chvíle věděla, že s ní někdo je. Viděla jsem, jak pacientce ještě při posledním vydechnutí, po bohoslužbě, ukápla slza. Když už měla oči otevřené a ruku úplně studenou.

To pro vás musela být úplně nová zkušenost…

Ale krásná. Uvědomila jsem si, že reaguje na dobrou zprávu, že má šanci jít k Bobu. Přitom předtím jsme spolu často mluvily a ona byla ve vztahu k Bohu velmi nejistá, mnoho věcí měla nevyjasněných.

Může nevyjasněná víra ztěžovat průběh nemoci, potažmo umírání?

Může. Ale to ta i vyjasněná víra. Lidé mívají pocit, že na ně Bůh zapomněl. - Jak je možné, že zrovna já, který se celý život modlil a chodil do kostela? Proč?

Setkáváte se s obviňováním – co mi tady chcete vykládat o Bohu, podívejte, v jaké jsem situaci?

To jsou velmi časté reakce.

Máte na ně už připravenou odpověď?

Nemám. To nejde. Ke každému musíte přistupovat jinak. Já se třeba obvykle nejprve zeptám, jestli má ještě nějakou jinou podobnou zkušenost, kdy mu Bůh nepomohl…Pokaždé ale hledám novou a novou cestu.

Obviňují lidé i sami sebe? Hledají, co v životě udělali špatně, že je tohle potkalo?

Ano. Vždycky se snažím vysvětlit, že to není Boží trest. Že to je jen zlá souhra okolností. Že křesťanský Bůh netrestá, ale dává milost, naději a chce je z toho vytáhnout.

O Bohu možná díky vám začnou najednou přemýšlet i ti, kterých se víra za celý život nedotkla. Znáte situace, kdy tomu je naopak?Že věřící tady o svoji víru přicházejí?

To se více týká těch, co vlastně nikdy ten skutečný, živý vztah k Bohu neměli. U nichž byla víra spíš otázkou tradice a kultury. Stalo se, že mi věřící řekl: „Tak co můj Bůh, když já tu takhle trpím?“ Stála jsem tam trochu bezmocně a říkala mu, že byť se mu to nezdá, tak je teď Bůh s ním, že opustil svoji slávu a přišel trpět s člověkem. Že s ním má nějaké plány, ale já nevím jaké, stejně jako nevím, co bude dál.

Jak vlastně navazujete s pacienty kontakt?

Přijdu na pokoj, pozdravím, řeknu, kdo jsem a nabídnu pomoc. Jen málokdo zareaguje okamžitě, většinou potřebují víc času. Svojí roli hraje stud, strach, přítomnost dalších lidí na pokoji…

Ta možná nejvíc. Mnozí by si s vámi třeba rádi povídali, ale ne před ostatními…

To je ten největší problém. Víte, že ostatní v pokoji naslouchají a třeba tyto věci znevažují. I pro mne to je těžké. Nedávno jsem mluvila s nemocným, který nebyl praktikující věřící, ale k tradiční víře se hlásil a měl potřebu si se mnou povídat. Vedle ležel pán a hned po skončení se na mne obrátil: „Já jsem samozřejmě nechtěl poslouchat, ale…“ A teď se do mne pustil. Byl to bývalý straník se všemi atributy včetně nepřátelství vůči náboženství. Je-li pacient chodící či alespoň pohyblivý na vozíku, můžeme jít na chodbu nebo do knihovny, na onkologii smíme použít kancelář. Ale spousta pacientů ani nevstane.

Znáte diagnózy a prognózy lidí, za nimiž chodíte?

Nemám právo nahlížet do dokumentace. A po pravdě to ani znát nepotřebuji. Jde mi především o to vědět, jak se ten člověk cítí a jak on to prožívá. Občas mám pocit, že třeba trpí nějakou bludnou představou a třeba se lékaře zeptám, zda s něčím takovým lze opravdu reálně počítat. Ti, co už vědí, že držím zpovědní tajemství, něco málo naznačí. Ale i oni jsou vázáni mlčenlivostí. Mně by například hodně pomohlo, kdybych mohla být při vizitách. Vidět reakce pacientů a třeba bezprostředně slíbit, že za nimi později přijdu. Ale nejde to.

Takže vám třeba řeknou, že jsou na tom zle a umírají a vy nevíte, zda je to pravda nebo ne?

Já je beru v tu chvíli vážně. Někteří lidé potřebují mluvit i o smrti. Bojí se jí a chtějí se nějak z té své bolesti vyventilovat. Tak s nimi do toho rozhovoru jdu. Na druhé straně je vždy vedu k naději a k vnímání věcí z druhé strany, kdyby tomu tak náhodou nebylo.

Jsou ale i jiné strachy – o pozůstalé, děti, lidi, kteří jsou na mne odkázaní a které opustím…

To bývá těžké. Pamatuji na jednu mladou ženu, která měla velmi progresivní onkologické onemocnění. Ukazovala mi fotky svých holčiček. Dva a čtyři roky. Říkala mi: „A co mi tedy můžete nabídnout? Já chci žít pro svoje děti!“ Já bohužel nejsem uzdravovatel…Samozřejmě jsem se s ní mohla bavit o tom, co je důležité pro mne, o naději v Bohu. Ale pro ni bylo důležité jen žít pro své děti. Na to není, co říci. To zůstávám bezmocná.

V Motole jste chodila i na dětskou onkologii. Nabízela jste svou pomoc také dětem?

Spíš jejich rodičům. Ale chodila jsem třeba za miminky. Byla situace, kdy maminka přivedla dvouletého kloučka na radioterapii a záhy se zjistilo, že je těhotná. Nemohla tam s ním být. A dítě samo proplakalo celé dny. Jistě, že sestry občas přišly a vzaly ho do náruče, ale to nestačilo. Z mojí nabídky, že se mu budu věnovat, byla matka šťastná. Střídala jsem se se svými kolegy u jeho postýlky, chovali jsme ho, hráli jsme si s ním… Jindy mi třeba volala přítelkyně: „Můžeš hned přijít na dětskou onkologii? Jsem tu s kamarádkou, její vnučce zrovna diagnostikovali zhoubný nádor...“ Na oddělení jsem našla zoufalé rodiče s bledým, viditelně nemocným batoletem v náručí... Jejich – možná tradiční – víra dostala impulz k velkému vzepětí. Po modlitbě se trochu zklidnili. Děvčátko pak prodělalo náročnou léčbu, ale velkou oporu potřebovala v krušných chvílích i její maminka...

Máte o té holčičce nějaké zprávy?

Mám. Žije. A je krásná…

 

Otázky kladla Judita Bednářová